Odeslat stránku e-mailem

Navigace

Obsah

Hlučané ve Vlčnově na jízdě králů (2008)

Tak co psát o vlčnovské jízdě králů? Řadu Hlučanů jsem tam viděl, každý si udělal svůj názor, o kterém určitě řekne mnohým kolem sebe. Mohl bych tedy dát sem na stránky jen fotky hluckých souborů, které "pózovaly" pro připravované mimořádné číslo Hluckých novin, ale přece jen pár slov přidám. Budou to ale spíš slova směřovaná k "našim" Dolňáckým slavnostem a hlavně jízdě králů.

 

Kluci z hlucké královské družiny se měli povinně vydat do Vlčnova, aby si uvědomili, jak nesmírně důležité (a možná vůbec nejdůležitější) jsou vyvolávky. Ano vyvolávky, ona chvíle - či spíše předlouhé desítky minut - kdy sedíte osamoceně na koni, kolem vás je řeka lidí, a každý z nich čeká, jakou vyvolávku spustíte.

 

Nic vás nemůže zachránit, žádné stéblo, kterého se tonoucí chytá, jen oči lidí, které visí na vašich ústech. Je to chvíle jistě přetěžká a dokáží ji překonat jen dobře připravení a pohotoví. Ostatní jsou ztraceni.

 

Když jsem ve Vlčnově slyšel snad po dvousté stejnou vyvolávku, nesmírně jsem s těmi na koních soucítil (velmi se snažili a ve vyvolávání byli pilní) a zároveň přemýšlel, jestli z této "pasti" existuje nějaká úniková cesta. Jedinou záchranou jsou holt skutečně zajímavé, neotřelé, nápadité a vtipné vyvolávky, které se sice můžou občas zopakovat, ale opravdu jen občas.

 

Ve Vlčnově tak byli z devadesáti procent "obětí" všichni ti, kteří měli brýle, bříško, knírek, fotoaparát nebo měli blond vlasy - vyvolávky k tomuto jsou totiž notoricky známé a tak dokolečka opakované. Samozřejmě vítězí vyvolávky na fotografy a kameramany, protože ti jsou ze všech nejblíž a křičet k nim je nejpohodlnější.

 

Rád bych ale hluckým klukům doporučil - nechte prosím fotografy a kameramany na pokoji. Ne že by neměli peníze a vaši žádost o peníze občas nevyslyšeli, ale opravdu nepůsobí dobře, když většina kluků ze sebe nedostane víc než narážku právě na fotografy. Navíc řada z nich přijede do Hluku dělat svou práci a žádost o peníze je zbytečně zdržuje od práce.

 

Omlouvám se, že jsem se takto zdržel u vyvolávek, ale už od cesty z Vlčnova jsem si říkal, že je musím tady na stránkách zmínit. I ve Vlčnově byli skutečnými "krály" ti kluci, kteří si počínali na koni jistě a vyvolávky jim šli. K tomu je samozřejmě třeba, aby celý průvod koní a jezdců jel v dostatečných odstupech a  nijak nespěchal, ale to určitě hlučtí lidé kolem koní a průvodu ví nejlépe. Stejně jako to, že kůň je natolik krásné zvíře, že ho není nutné schovávat až moc pod krepový papír. Byť vlčnovské zdobení je přepestré a pěkné. 

 

Jak si "poradit" s tradicemi?

Co napsat kromě těchto předcházejích "organizačních" věcí? Mě samozřejmě nejvíc ze všeho zajímá na této i jiných tradicích jejich podstata, to, do jaké míry jsou umělou tradicí a jak moc říkají těm, kteří tuto tradici žijí. V tomto ohledu se člověk žádné velké radosti nedočká, ale to není problém Vlčnova nebo jiných míst, takový je prostě dnešní život.

 

Příklad? Ve Vlčnově jde celý ročník osmnáctiletých do kostela na nedělní ranní mši. Je to nádherný obrázek! Vlčnovské kroje jsou překrásné, babičky tady o tento poklad pečují znamenitě, co může být krásnějšího než mládí v krojích?

 

Jenže, jenže, jenže. Mají takové fotky krásných krojů i lidí nějaký smysl? Když jsem se s děckama před příchodem do kostela bavil, zjistil jsem, že drtivá většina z nich vůbec do kostela nechodí a k víře žádný vztah nemají. Má potom ale smysl tvořit tento průvod krojovaných a klečících v kostele? 

 

Hned ale musím dodat, že chvíle v kostele bývají pro mě osobně jedním z nejsilnějších okamžiků ve Vlčnově, místní kněz se evidentně snaží mluvit ve svém kázání tak, aby mu porozumněli co nejlépe právě oni dospívající. A zpěv místní scholy stojí opravdu za poslech, když se k němu přidá zpěv věřících (nemálo z nich ještě zpívá, což není v kostelích také úplně obvyklé), říkáte si, že možná to osloví alespoň někoho z těch omašlených a opentlených.

 

Ovšem potom vyjdete z kostela, čelem narazíte na dav turistů a máte co dělat, abyste se udrželi na obou nohách. Ve Vlčnově navíc bývá tolik fotoaparátů, že boj o hromadnou fotku všech krojovaných patří zřejmě k největším bojům, které Slovácko zažilo za poslední desítky let. Nervozita při focení byla mezi davem veliká - ale mějme pro to pochopení.

 

Jinak vlčnovská organizovanost fungovala výborně, měl jsem pocit, že mnoho dobrovolníků či nedobrovolníků bylo na svých místech a snažili se přispět k hladkému průběhu. Nebyla to přitom žádná sranda, postarat se o mnoho tisíc hlav nebylo jednoduché, a - upřímně napsáno - nevím, jestli má smysl, zvát tolik tisíc hlav i do Hluku. Menší počet lidí není na škodu, není to žádná ostuda, naopak, méně lidí se vždycky bude cítit příjemněji.

 

Celkově se mi ale program ve Vlčnově líbil, ale upozorňuji, že jsem  neviděl všechno. Byl jsem například vděčný už za úterní neoficiální zahájení slavností v podobě vernisáže Uprkových obrazů (ale také výborně udělané výstavky historických fotek a vlčnovských krojů), líbilo se mi nedělní bohaté rozmístění muzik po Vlčnově (osobně jsem děkoval na dálku zejména za pozvání muzikantů a tanečníků kolem primáše Martina Hrbáče). 

 

Co nakonec tohoto už tak dlouhého psaní? Skončím hluckými soubory ve Vlčnově. Když jsem je všechny pozoroval, jak spokojeně poletují po Vlčnově a na různých místech vystupují, posedávají a baví se, utvrzoval jsem se ve svém dávném přesvědčení. Ať jedete kamkoliv na akce typu folklorních slavností, nechte doma foťáky, auta i starosti, nahraďte je raději flaškou něčeho dobrého a pak se jen bavte. Už se na to chystám několik let...

 

A ještě si neodpustím jedno "požduchnutí", tentokrát do médií, konkrétně do jedných dost známých novin. Když psaly loni o vlčnovské jízdě králů, začínaly slovy: "Dva tisíce vdolečků, sto litrů vína a slivovice, desítky hostů uvnitř domu a na zahradě, další stovky zvědavců před vraty." A letošní začátek? "Tři tisíce vdolečků, desítky litrů vína a slivovice, záplava hostů uvnitř domu i na dvoře. A další stovky zvědavců tísnící se před vraty na ulici."

 

Já vím, že je těžké psát o jízdě králů každý rok, ale přece jen, nějakou změnu by to chtělo, zejména, když na jízdě králů je toho tolik zajímavého. Ale to je bolest celkového povrchního psaní o folkloru i tradicích v médiích všeobecně...  

 

Radek Bartoníček