Odeslat stránku e-mailem

Navigace

Obsah

Jak se vybírala nejlepší hlucká slivovice (2008)

Typ: ostatní
Už v neděli můžete "okoštovat" na tvrzi nejlepší hlucké slivovice. Mužskému sboru, který košt pořádá, přišlo několik stovek vzorků, konkurence byla velká. Nyní si můžete přečíst malou reportáž o tom, jak probíhal výběr těch nejlepších.
Hned na začátku se musím přiznat, že nebýt novinářské povinnosti, určitě bych v této společnosti několika chlapů  - členů mužského sboru s certifikátem znalce slivovice - neměl co dělat. Lépe řečeno, měl bych být okamžitě vykázán pro naprostou nezpůsobilost. Hlavní „pozvánka“ do této společnosti se totiž skládá z jemného jazyku - který já postrádám.
 
Konec ale podobným úvahám, teď už jsem přítomen konečnému výběru nejlepších hluckých slivovic a snažím se být ze všeho nejvíce nenápadný. Vládne tady totiž ze všeho nejvíce ticho a soustředění, občas někdo něco pronese, ale většinou je vzápětí umlčen. Ticho! Zbývá posledních šest vzorků! Hlavní slovo má sice jazyk, ovšem tentokrát v místech, kde jsou jeho chuťové buňky.
 
„Takže vyřazujeme!“, ozve se najednou do ticha hlas. „Koštování“ v tomto okamžiku končí, je třeba zúžit výběr na poslední čtyři vzorky. „Já bych vyřadil tů první,“ říká jeden. „Já sa přidávám,“ říká další. „A já tvrdím, že tá je najlepší,“ oponuje třetí. A aby dodal svým slovům váhu, ještě dodává: „Tá je paráda“.
Ticho polevuje, debata se naopak začíná rozjíždět, rozhodnutí musí padnout. Někdo se pokouší náladu trošku uvolnit. „Nakonec všecko vypijeme a na košt nezostane nic,“ nadhodí, ale moc úsměvů nevidí. Na stole je pořád šest posledních vzorků a dva musí zmizet bez šance na vítězství. Pro přítomné muže jde o věc nejdůležitějšího významu. Zdá se, že nikoho by nechtěli poškodit. Nakonec  ale dva vzorky vyřadit musí, zbývá poslední čtveřice.
 
Jenže, která slivovice je ta nejlepší? To je těžká otázka. Rád bych se zeptal, ale opět nastává ticho. Někdo sice navrhuje přestávku, ale ostatní nesouhlasí. „Žádná přestávka! Ve finále sa nejí, nepije, nic! A klid!“ zazní důrazný povel.
 
Jde se tedy do finále. Čtyři „štamprle“ s nejlepšími čtyřmi vzorky stojí na stole, pětice mužů si postupně z každé velmi lehce nabere na jazyk a pak se dívá někde do dálky. Někteří skloní hlavu, jiní si kapnou slzu slivovice na ruku a sklánějí k ní nos. Evidentně si nejsou úplně jistí, koho vyzvednout na stupeň nejvyšší.
„Oni sú všecky dobré, nepoznáš rozdíl!“ přeruší ticho jeden z nich. Možná by s ním ostatní i souhlasili, jenže je jasné, že se nesmí zvednou dřív, než vyberou tohoto nejlepšího, skutečného šampióna.
Nyní bych měl pokračovat dalším líčením tohoto „koštování“, ale vzhledem k vašemu času, vážení čtenáři, budu spěchat ke konci. Proto rychlý střih – jsme na konci.
 
Čtyři muži ukazují na skleničku s číslem 198. To je šampión! Pátý z nich má jiný názor. Jednoznačně ukazuje na skleničku, kterou ostatní dávají na první místo, tedy za šampióna.
 
Samozřejmě se ptám, proč on vybral jinak. "Když vezmeš slivovicu na jazyk, musí mít stabilní chuť a vůni až do konca. Většina slivovic má vůni dobrů, začátek má dobrý, ale prostředek má zlomený, a konec třeba pálí. Je v ní cukr. A táto měla stabilní chuť pořád," vysvětluje.
 
Je konec, můžu potvrdit, že veškerý výběr byl anonymní, proto bylo třeba se podívat, komu vzorky patří. „Hoši, abyste věděli, je to nějaký Vařecha Stanislav z Hluku,“ zaznívá poprvé jméno toho nejšťastnějšího. Už v neděli si budete moci jeho slivovici okoštovat sami. A můžete mi dát třeba vědět, jaké pořadí byste určili vy sami.

Radek Bartoníče

Vytvořeno: 7. 12. 2016
Poslední aktualizace: 17. 1. 2017 03:47
Autor: admin prevod