Narození dítěte
V dřívějších dobách se děti rodily doma, nikoli v porodnici. Úkolem kmotrů bylo do pěti dnů po porodu přinést dítě do kostela pokřtít. Tento termín byl stanoven proto, aby dítě v případě vážného onemocnění nezemřelo jako pohan. Mohlo se také stát, že sama rodička svůj porod nepřežila. Proto křest a další péče o dítě i matku byla velmi zodpovědná úloha kmotrů. Kmotři nesli dítě ke křtu v „parádním kroji", tedy slavnostním.
Rodička do uplynutí šestinedělí nemohla vycházet z domu, a proto se křest stal záležitostí kmotrů, kteří tak poskytli záruku křesťanské výchovy dítěte. Matka sama s dítětem šla poprvé po porodu do kostela až po šestinedělí. To byl takzvaný úvod. Rodička sama šla s dítětem do kostela v parádním ženském kroji s tak zvanou úvodnicí.
Malé děti měly stejné oblečení, jak děvčata, tak chlapci. Byly to suknice z pracího materiálu na všední den. V neděli a o svátcích nosili chlapci modré a děvčata růžové suknice z lepšího materiálu.
Děti školního věku nosily jak k prvnímu svatému přijímání, tak na Boží tělo parádní kroje dětské. Děvčata nosila rukávce, kordulku, obojek, fěrtůšek s kaničkami, spodničky, fěrtoch a na hlavě věneček. Chlapci nosili bílé kalhoty, černé gumáky, vyšívanou košili a černou vyšívanou zástěru. Na hlavě měli černý širáček s pérky.
Pokud nešlo o mimořádné události světského nebo náboženského života, nosily dívky jupku, fěrtůšek, šorec a „střapkový" šáteček. Při biřmování, [ o svatbách a o hodech nosily dívky kroj parádní, tzn. škrobené spodničky, delínové fěrtůšky různých barev, později fěrtůšky brokátové, rukávce a na hlavě červený turecký šátek uvázaný na tzv. „ušničky", nebo místo šátku pentlení.
Svobodní chlapci - šohaji
Jejich slavnostní kroj obsahoval soukenné nohavice, vysoké kožené boty, vyšívanou košili, kordulu, beranici s kytkou a kosárkama. Jinou variantou byly bílé plátěné „gatě" (kalhoty), vyšívaná zástěra, vyšívaná košile a na hlavě černý klobouk s kosárkama. Odvedenci, tzv. „regrúti", nosili nohavice, vysoké boty, vyšívanou košili, soukenný kabát a na hlavě černý klobouk s pávími péry. Neodvedení měli navíc na kabátě připnutou dřevěnou vařečku s mašlí.
Svatba byla záležitostí celé rodiny. Veškerou výbavu na svatbu i do manželství si nevěsta připravovala už několik let předem. Šití a vyšívání bylo náplní práce v zimním období. Nevěsta musela mít svůj vlastní, zcela nový kroj. Kroj nevěsty měl tzv. „čepeni" na hlavu, parádní rukávce, obojek, tři spodnice, „fěrtoch", fěrtůšek a vysoké kožené boty. V průběhu let se kroj nevěsty měnil. Například fěrtůšky byly „tulové" bílé, atlasové bílé, brokátové bílé nebo bílé delínové a v poslední době přinesla doba bílý ornát.
Ženichův kroj je parádní, stejný jako kroj šohajů. Má do dnešní doby stejnou skladbu, pouze motivy výšivek na košili se v průběhu doby měnily. Družky a družbě měli kroj ve stejné podobě jako nevěsta a ženich, sladěné do druhů i barev.
Aby se vdaná žena odlišila od svobodných, nosila místo rukávců plyšovou jupku, „lajbl" a v zimním období „kacabaju". Vdané ženy nosily fěrtůšky v tmavších barvách.
Příklad odlišnosti oblečení vdané ženy:
a) na hlavě „ušničky", pak obojek, lajbl a fěrtůšek ze štofu „pruhakvět"
b) červená plyšová jupka, žlutý delín, na hlavě kašmírový „střapkový" šátek
c) kacabaja, zelený delín, plyšový šátek
Dříve se kroj ženatých mužů odlišoval od kroje svobodných tím, že nohavice byly bez výšivek, gatě i kabát byly soukenné, košile byla s červeným kvítečkem, v létě černý širák. V zimě se nosila na hlavě baranice, dále lajbl nebo halena. Dnes se ženáči často oblékají stejně jako svobodní.
Na oblékání našich babiček i dědečků byla znát již větší skromnost oproti oblékání mladých, kteří byli na krásu a lesk svátečních krojů daleko náročnější. Máme jistě v paměti, jak naše „baběnky" chodívaly v pracovní den čistě, ale skromně oblékané. Do kostela nosily v létě „harasové" fěrtůšky s úzkými kaničkami, měkký šorec, na kterém se dalo sedět, dále jupky vlastníma rukama vyšívané, obojek a vlastnoručně uvázané ušničky. V chladnějším období si přes sebe přehodily vlňák. Nosily vysoké kožené boty. Protože dříve nebývaly deštníky, nosívaly baběnky pro případ deště vlastnoručně vyšívané prací plachetky, tzv. „lantůšky", které nosily přehozené přes ruku. Těmi se pak přes hlavu přikrývaly, aby jim nezmokl nejen na hlavě uvázaný šátek (ušničky), ale ani celý kroj. V zimě nosily tmavé fěrtůšky bez kaniček, tmavé barchetové jupky, kožuch bílé barvy, vlňáček v barvě hnědé, černé či bílé - uvázané okolo krku. Obuté byly do černých vysokých plstěných botu („filčáků").
Dědáčci chodili obyčejně v černých manžestrových kalhotách, bílé košili a modré zástěře. Do kostela vzali opět tmavé kalhoty, bílou košili se sámečky nebo s červeným kvítečkem. Kabát měli soukenný, vysoké kožené boty nebo šněrovací střevíce. Na hlavě nosili černý „širák". V zimě nosili hnědý kožich, na hlavě beranici a na nohou plstěné „filčáky".