Překlad (translations)

Czech English French German Italian Polish Russian Spanish
Odeslat stránku e-mailem

Navigace

Obsah

Vaření povidel

Vaření povidelExistuje víc jak dva tisíce druhů švestek, pološvestek, slív, rynglí či mirabelek a v regionech mívají různá označení : trnka, luskačka, durancija, pavlůvka, špendlík či gulovačka. A vězte, že švestka z Hluku není švestkou ve Vlčnově, kde je švestka to, co v Hluku pavlůvka.

Sušit či vařit trnky chtěly ženské. Chlapi - to ale nahlas z ryze praktických důvodů nemohli říkat – se snažili prosadit vaření v co nejmenším množství. Proč? Bylo jim jasné, že o co víc se trnek uvaří, „o to méň ostane na slivovicu“.

Vaření trnek (tedy povidel) bývalo dříve běžnou záležitostí, dnes se vaření trnek stává už jen tradicí. Z teorie víme, že do velikého, výhradně měděného, kotle se nasype potřebné množství (několik kbelíků) dobře uzrálých („zcvrkávajú sa u stopky“, říkala moje babička), kvalitních a odstopkovaných trnek. „Na dno sme dávali trochu vody, tak půldruhého litra, enom pro ten první moment“. Na prudkém ohni a za stálého míchání by měla směs probublávat. Po několika hodinách vznikne polohustá šťáva, podobná řídké marmeládě. Na pozvolném, citlivě polénkama živeném, ohni se směs znovu vaří. Vaří se dotud, až „trnky začnú tuhnút a jakdyž sa připalovat“. Ten cit pracovat s ohněm a umět povidla v pravou chvíli odstavit, ten byl dán dlouhou praxí a obecně platilo, že čím byly „trnky“ tmavší a hustější a čím lepší na „lizačce“ drží, tím déle vydrží.

Využili jsme komfortu nových muzejních domků a v premiéře „nasypali do kotla“, abychom teorii odzkoušeli praxí. Byli jsme nervózní, báli jsme se průběhu a konečného výsledku, ale vidina zážitku byla silná.

Vaření povidel„S pomocí boží začněme“, žehná Hája (tetička Lekešova) a už se ujímá vedení akce: „Neco málo vody na dno a první dávku šup do kotl ! A míchat!“ Míchat hodinu, dvě a po hodinách čtyřech „oheň zasypat trávů, odstavit, ocedit šupky a kostky“, velela. Vonělo to už dávno před tím, ale šleháním březovou metlou přes síto do připravené nádoby – to se teprve rozlila vůně ! Znovu zatopit, nalít zpátky a míchat, uvést do varu a stále míchat. A sledovat, jak ve varu dílo „šušká“. „Čujete to? Nečujete? Tak poďte blíž!“ A opravdu. Šuškalo. I netrénované ucho pozná ten rozdílný zvuk.

Jednoduché slůvko – šušká. A co všecko vyjadřuje, co všecko je za ním skryto! Dovedete jeho význam jinak pojmenovat? Naši předci dovedli nádherně vyjadřovat jemné rozdíly a odlišnosti.

Pro nás to slůvko znamenalo ukončení nekonečného míchání a hlavně „povinnost“ koštovat. „Lizačků“ kontrolovat hustotu („namočená špička mosí držat hore“), okem barvu a lesk, olíznutím chuť („z luskaček sů tmavší, ale z durancijí majů trnky lepší chuť“). Samozřejmě, že jsme koštovali už spíš, ale pravá, nedoslazovaná povidla z dobře vyzrálého ovoce ty nelze s ničím zaměnit.
Dnes jde všechno koupit, v Albertu, Tesku, Kauflandu a v jakémkoliv množství, ale taková povidla, jaká jsme „my navařili“, taková ne. Končili jsme unavení a pozdě v noci (či skoro ráno?), s umazanými ústy i tvářemi – prostě od trnek. Ale spokojení. Navařili jsme pochoutku, „pravou“, opravdovou a nezaměnitelnou, takovou, bez které si nelze představit „vdolek, vdoleček, pěry či starodávné patenty“.

A nakonec - ani čerstvý krajíc chleba s voňavýma trnkama není k zahození. 

 

Vaření povidelVaření povidel